chov suchozemských želv

S vitamíny u želv je to složité,

Ovšem při správném dodržování chovných podmínek a především správného krmení a doplňování běžných doporučených vitamínů, se nemusíte problematikou vitamínů více zabývat.

U plazů se soustředíme zejména na tři nejdůležitější a nejdiskutovanější složky což jsou vitamín A, D3 a vápník.

Vitamín A má zásadní význam ve vývoji očí, dlouhodobé opuchlé oči, opakované záněty a podobné problémy s očima ukazuje právě většinou na nedostatek tohoto vitamínu. Zdroj vitamínu A je především v zelené potravě.

Vitamín D3 má kompletně zásadní význam pro správný růst a vývoj želv.

Tento vitamín si želvy vyrábějí sami přísunem slunečního záření jinak UVB zářením.

UVB složka  na karapaxu a kůži želvy vytváří syntézu provitamínu D na vitamín D3. Ten hraje důležitou roli při vstřebávání vápníku, jeho uchování a využití v kostech, kůži a jiných orgánech. Při nedostatku vitamínu D3 dochází k deformaci kostry, rachitidě (křivici).

Vystavování se slunečnímu záření (nebo jinému zdroji UVB záření) nemůže dojít k předávkování vitamínu D3. Želvy se s přebytkem dokáží vyrovnat pomocí přeměny na biologicky neaktivní látky. 

- přístup k UVB záření zajistíme prostřednictvím UVB výbojek či UVB kompaktních zářivek

Vápník je pro želvy stavebním kamenem zejmena kostry, krunýře a kůže.

Ovšem jeho využití je plně závislé na spolupráci vitamínu D3 a naopak, bez přísunu vápníku vitamín D3 nemá co zpracovat a ukládat.

Vápník i ostatní minerály a vytamíny mají želvy především v zelené stravě.

Od jara do zimy krmíme výhradně čerstvým zeleným z přírody, které se zásadně NIČÍM NESYPE.

V domácích chovech je z důvodu pravidelného příjmu dostatku potravy i nutný zvýšený příjem vápníku. Bez dodatečného přísunu vápníku želva rychle roste a tvorba kostí z nedostatku vápníku pokulhává a ty se potom deformují.

V zimním období, (kupovanou) potravu sypeme jemně mletýmy skořápkami od slepic.

Sypat potravu potravinovým uhličitanem vápenatým  není nijak zvlášť pro plazy přínosné. Jelikož je známo že běžná forma vápníku (uhličitan vápenatý) má biologické využití kolem 1,5% z dávky. Navíc tento vápník potřebuje ke své absorpci kyselé prostředí, což je v zásadě při jídle a těsně po něm, ale druhá strana věci je že vápník neutralizuje kyseliny, tudíž i ty žaludeční. Z toho vyplývá, že při větším množství podamého uhličitanu vápenatého zásadně nedocílíme větší absorpci ale doslova opačný efekt.

Pokud trpí zvíře nedostatkem vápníku, tak vhodnější forma pro rychlé doplnění je calcium laktát, případně inj. Calcium glukonat. (Zároveň ale musíme dbát na dostatečný přísun vit D který dostane želva především ze slunce a z umělého zdroje UVB!!!)

Calcium laktát se dá sehnat také jako sypký prášek a případně s ním potravu lehce obohacovat.

..................................................................................................................................................................................................................................

ZAJÍMAVÉ ČTENÍ OHLEDNĚ VITAMÍNŮ

Úspěšný chov plazů v zajetí závisí především na vyvážené stravě. Správnou výživou našich chovanců předejdeme nejen rozmanitým projevům různých avitaminóz, ale mnohdy i problémům se snášením vajec a jejich inkubaci.

U plazů se častěji setkáváme zejména s onemocněními, způsobenými úplným či částečným nedostatkem vitaminů A, B a D. Zjistit příčiny onemocnění není vždy jednoduché: zvláště při polyvitaminózách nebo hypovitaminózách v počátečním stadiu působí stanovení správné diagnózy potíže. 

Vitamín A

 Vitamín A (axeroftol, retinol) přichází zpravidla jako provitamín, především v zelených částech rostlin. Z toho vyplývá, že u plazů, živicích se rostlinnou potravou (např. leguáni nebo suchozemské želvy), není takový předpoklad vzniku onemocnění jako u plazů ostatních (např. vodních želv, některých hadů, krokodýlů a většiny ještěrů).

Vitamin A má význam pro vidění a je nezbytný k udržení normálního stavu výstelky sliznic a různých žláz. Při jeho nedostatku se objevují na sliznicích, zvláště na sliznici víček, poruchy, projevující se zeslabením epitelu a jeho rohovatěním. Onemocnění začíná zánětem sliznice viček, později se objevuje zhrubnutí sliznice, v konečném stadiu se víčka k sobě přiblíží natolik, že postižený jedinec vůbec nevidí.

Vitamíny B

 Jde o komplex faktorů. Onemocnění z nedostatku vitamínů B, popřípadě jejich složek, probíhají většinou za nervových příznaků, celkové slabosti a trávicích poruch. Terapie a prevence není dosud dostatečně propracována. Pro prevenci onemocněni z nedostatku vitamínu B u plazů doporučuje IGOLKINA (1975) v podzimním a zimním období dávku 1,3 mg thiaminu na 1 kg hmotnosti a 1 mg/kg riboflavinu jednorázově. Jako doplňkovou léčbu navrhuje použití ultrafialového záření. VOPRŠÁLEK (1989) doporučuje použití Thiaminu Spofa inj. v dávce 80 - 100 mg/kg po dva dny a stejný autor podávání vitaminu B12, 3000 IU/kg v objemu 1-2 ml/kg subkutánné nebo intramuskulárne 2 - 3 x týdně po dva týdny.

Vitamín D

 Vitamín D (kalciferol) je chemicky blízký steroidům. Vitamín D reguluje výměnu vápníku a fosforu v organismu, t.j. usměrňuje vstřebávání vápníku a fosforu z gastrointestinálního traktu, jejich ukládání v kostech a také jejich vylučování. U plazů má význam vitamín D3 (cholekalciferol) s účinkem podobným ergokalciferolu, potřebného u savců. Vitamín D3 zlepšuje vstřebávání vápníku a fosforu; je-li však jejich přísun nedostačující, nemůže je nahradit. Jsou-li vápník a fosfor v nesprávném poměru, vyrovnává a odstraňuje následky tohoto nepoměru.

 Příznaky onemocnění: ztráta apetitu, zpomalení růstu, výskyt rachitidy, snížená odolnost vůči vnějším vlivům. U plazů jsou pro nedostatek vitamínu D obzvláště charakteristické tyto příznaky: měknuti krunýře u suchozemských i vodních želv, zvětšeni čelistí (zvláště u suchozemských želv), příčné pruhování hřbetního krunýře želv, , změny na chrupavčitých částech kosti a rachitidu (VOPRŠÁLEK 1982 a 1989). Při rychlém růstu mladých jedinců rodu Trachemys, kterým nejsou v potravě podávány stavební prvky pro růst kostry, lze pozorovat i ochrnutí pánevních končetin, což souvisí se vznikem a průběhem rachitidy. Pouze u hadů se, vzhledem ke způsobu jejich výživy, pravá rachitida projevuje jen málo. Většina druhů hadů se totiž špatné přeorientovává na jiný druh potravy, než přijímá v přírodě, takže i při chovu v zajeti dostávají přirozenou potravu. VOPRŠÁLEK (1989) zachytil ve třech případech rachitické změny na páteři u albinotické formy užovky červené (Elaphe guttata), což možná souvisí i s příbuzenským křížením.

 Terapie vyžaduje velikou opatrnost, protože byly prokázány toxické účinky vitaminu D3; předávkování rovněž vede k vysrážení vápníku do různých orgánu a tkání, eventuálně vzniku kalcinomů v místě vpichu po opakované aplikaci. IGOLKINA (1975) považuje za optimální přidávat v jarním období do krmiva vitamín D3 v dávce 143 IU/kg a v zimním období ozářeni ultrafialovými paprsky.

 Při předávkování běžně užívaných vitamínů nevzniká takové nebezpečí jako při předávkování jiných léčiv, je však samozřejmé, že přebytek vitaminů s sebou přináší některé negativní projevy. Ty se zvláště výrazné projeví při předávkováni vitamínu D3, a i když problematika hypervitaminóz není doposud u plazu hlouběji propracována, řada autorů se o ni zmiňuje, z prací LINDTA (1968), WALLACHA (1966), IPPENA (1965) vyplývá, že dávka vitamínu D3, 200 000 IU/kg vyvolává u plazů příznaky hypervitaminozy. Uvádí, že při předávkování vitamínu D dochází k ukládání vápníku do srdce, aorty, ledvin a žaludku, deformacím kostry a k potížím gastrointestinálního traktu. LINDT (1968) uvádí příznaky příznaky hypervitaminozy při dávce 45 000 IU vitamínu D3 na ještěrku o hmotnosti 200 g. U vitaminů skupiny B, které jsou vylučovány ledvinami, není nebezpečí předávkování velké.

Vitamíny C a E

 Příznaky onemocnění z karence vitamínů C (kyselina askorbová) a vitamínu E (alfa-tokoferol) a možnosti terapie jsou dosud nedostatečné propracovány, i když se někteří autoři o ní zmiňují.

Vliv nedostatku vitamínu E je rovněž málo znám. Projevuje se úbytkem svaloviny různého stupně a rozsahu. Jako důsledek jeho karence bývá uváděno i chorobné ztučněni. Úbytek svaloviny je patrný zejména v mezižeberních prostorech velkých ještěrů. Jako prevence v jarním období postačí podle IGOLKINY (1975) přidat do krmiva 0,06 mg vitaminu E na l kg živé hmotnosti zvířete. VOPRŠÁLEK (1989) doporučuje při léčbě E-avitaminóz podávat u zvířat o hmotnosti 20-30 g 1,5 mg vitamínu E jednorázově nebo opakované s týdenním intervalem.

Minerální látky

 Z minerálních látek jsou v tělech plazů nejvíce zastoupeny sloučeniny vápníku a fosforu. 99% kalcia, obsaženého v těle zvířat, je vázáno v kostře ve formě hydroxiapatitu (ŠIMŮNEK 1989). Ostatní minerální látky jsou zapotřebí jen ve stopách, což však nikterak nesnižuje jejich význam. Přísun těchto látek zajišťuje plnohodnotné krmení.

Z veterinárního hlediska jsou důležité především onemocněni z nedostatku vápníku a fosforu, z karence stopových prvků nedostatek jódu.

Vápník a fosfor

 Bylo již uvedeno, že do hospodařeni organismu s vápníkem a fosforem zasahuje podstatně vitamín D, při jehož dostatku se upravují drobné nesrovnalosti v poměru vápníku a fosforu v krmivu. Procesy mineralizace kostí jsou stimulovány metabolity vitamínu D. Souběžně s mineralizací probíhá resorbce, a to jako demineralizace i jako odbourávání matrix (Šimůnek, 1989). Tyto procesy jsou v rovnováze. V krvi živočichů (s výjimkou býložravců) je udržována konstantní hladina kalcia.

 Každé narušení rovnováhy mineralizace a demineralizace kostí jakož i snížení resorbce Ca vede k morfologickým změnám kostry i k ovlivnění řady dalších funkcí organismu. Během růstu může dojit k rachitis. Mobilizace zásob Ca z kosti může při předávkování vitamínů D vést až k nadměrné demineralizaci kostí, k hyperkalcémii i hyperfosfsatémii. Protože nadbytečný fosfor je ledvinami vylučován rychleji než vápník, dochází snadno ke kalcifikaci parenchymatózních orgánů.

Zdroj: autor MVDr. Tomáš Vopršálek